Habermas, Jiirgen (1929-) Německý filosof a společenský vědec. Habermas je nejdůležitějším současným myslitelem frankfurtské školy a KRITICKÉ TEORIE. Podobně jako ostatní myslitelé této tradice odmítá názor orthodoxního marxismu, že normativní perspektivou radikální kritiky kapitalistické společnosti je výsadní role proletariátu. Celkově můžeme Habermasovo dílo chápat jako široké hledání "odpovídajících normativních základů kritické společenské teorie".
Habermas se soustředil na pojem RACIONALITY a problém společenské racionalizace.
Kritizoval redukování racionality na čistě instrumentální kalkulace a snažil se vypracovat její "obsažnější" pojetí. Vyvinutí takového pojetí je podle něho nezbytné pro správné porozumění a kritiku ,jednostranného" procesu společenské racionalizace, který je charakteristický pro vývoj kapitalismu. Zmíněná jednostrannost se vztahuje ke vzrůstající tendenci technické, instrumentální orientace společenského života k marginalizaci reflexivnějších normativních a estetických expresivních orientací.
Důsledkem Habermasova dvojího zaměření na racionalitu a racionalizaci je, že se jeho dílo soustavně zaobírá abstraktními tématy gnoseologie a filosofie jazyka, stejně jako konkrétnějšími otázkami společenské teorie, jako jsou problémy legitimity v rozvinutém kapitalismu a dÚležitost nových společenských hnutí (hnutí žen, radikálních ekologÚ, kontrakultury, homosexuálů).
Habermasova koncepce racionality a racionalizace se vyvíjela postupně. Ve své první velké knize Poznání a lidské zájmy (1968) se pokusilo gnoseologickou kritiku převládajícího positivistického modelu poznání (viz POSITIVISMUS). Argumentoval zde, že tento model ztělesňuje pouze jeden konstitutivně poznávací zájem lidského druhu: technický zájem řídit. Nebezpečí spatřuje v tom, že tento model zabírá místo jiným, rovněž základním modelům poznání, založeným na dvou jiných konstitutivně poznávacích zájmech, které mohou pomoci osvětlit problémy společenské racionalizace. Hermeneutické či interpretační poznání odpovídá praktickému zájmu rozšíření komunikační interakce, a kritické, osvobozující poznání (jakým je kritická společenská teorie) odpovídá emancipačnímu zájmu odstranit struktury nadvlády.
V polovině sedmdesátých let byl Habermas s tímto rámcem, spojujícím poznání a rozum s universálními a "hluboce antropologicky zakořeněnými" zájmy, stále nespokojenější. Svou pozornost obrátil od gnoseologie k jazyku. Usoudil, že řádné porozumění racionalitě nelze vyvodit ze spekulace o konstitutivně poznávacích zájmech, ale z teoretické rekonstmkce schopnosti, kterou aktéři prokazují v jazykové interakci. Kdykoli aktéři vstupují do "komunikativní akce", což znamená, že se orientují k "dosažení porozumění", přičítají si vzájemně určitou zodpovědnost jednoho ke druhému ve vztahu k platnost nároků, které vznášejí ve svých řečových aktech. Podle Habermase existují tři universální nároky: pravda, normativní legitimita a upřímnost. Každý z aktérů intuitivně chápe rozdíly mezi těmito nároky stejně jako to, jak jim vyhovět. Pro kritickou teorii je nejdůležitějším z těchto nároků normativní LEGITIMITA. Podle Habermasova názoru mÚže být legitimita jakékoli normy v zásadě zhodnocena podle argumentačních pravidel "mofálruno dialogu". Souhrn těchto pravidel definuje "ideální řečovou situaci", v níž jediný vliv, který se počítá, je "síla lepšího argumentu". Habermasovým úmyslem je to, aby formální pravidla morálního dialogu dala základ minimální "komunikativní etice".
Tato snaha odvodit normativní základ z "universálně platného základu řeči" byla kritizována jako varianta západního etnocentrismu. Habermas se snažil s touto kritikou vyrovnat a připustil, že jeho analýza "komunikativní schopnosti" má přímou platnost pouze pro "členy moderních společností". To však znamenalo, že k tomu, aby udržel v praktické úvaze universalistickou pozici, musel nabídnout sofistiko vanou obranu "moderních struktur vědomí". To je také směr, kterým se Habermasovo myšlení ubíralo v osmdesátých letech, zvláště v Teorii komunikativní akce (1981) a Filosofickém diskursu modemy (1986).
Tato díla společně hájí "racionální potenciál" diferencované struktury moderního myšlení, v nichž probíhají procesy učení v "kulturních sférách", jež odpovídají třem nárokům platnosti: ve sférách vědy a techniky, moderní zákonnosti a postkonvenční etiky, a moderního umění a umělecké kritiky. Právě z pohledu tohoto trojrozměrného potenciálu učení, jež se stalo přístupné s "kulturní modemitou", ZÍskal Habermas kritický poWed na modemizaci či společenskou racionalizaci, jejíž proces využívá trojrozměrného potenciálu jednostranně.
V rovině společenské teorie umožňuje tato perspektiva tezi o "kolonizaci světa života".
Funkcionalistická racionalizace stále větších oblastí společenského života podle imperativů ekonomických a politicko-administrativních systémů znamená, že se stále umenšuje možnost, aby jednotlivci užívali svých kritických racionálních schopností k organizaci vlastního života. Tento směr analýzy ukazuje některé důležité změny Habermasova myšlení o rozvinuté kapitalistické společnosti.
V Krizi legitimity z počátku sedmdesátých let uvažuje o tom, že kapitalismus zakouší těžké a možná neřešitelné problémy legitimity. O tom, které společenské třídy budou vyvíjet tlak na emancipační řešení těchto problémů, se ovšem vyjadřuje dost mlhavě. Jinými slovy: jeho kritická analýza nemá žádného společenského adresáta.
V Habermasových posledních dílech je vyspělý kapitalismus zobrazen jako odolnější a problém kolonizace jako hrozivější. Je zde nicméně jasněji specifIkován adresát kritické teorie, kterým jsou nová společenská hnutí.
Tyto skupiny spojuje to, že pracují - na různém stupni - mimo normální danosti politického života. "Oheň nového společenského konfliktu není zažíhán problémem rozdělování, ale týká se gramatiky životních forem." Tyto politické zápasy nemohou být chápány jednoduše jako snahy řídit stát, ale spíše musí být viděny jako stálé "hraniční šarvátky" v těch rnístech společnosti, kde je proces racionalizace (nyní vysvětlovaný jako kolonizace světa života) hnán kupředu systematickými imperativy. SKW

odkazy
Habermas, J.: Knowledge lInd Humlln Interests. Bostou: Beacon, 1971. _: Theorie des kommuniklltiven Handelns, sv. I-III. Frankťurt n. M., 1981.
_: Der philosophische Diskur~' der Modeme. Frankfurt n. M., 1985.
_: Legitimation Crisis. Boston: Beacon, 1975
literatura
Held, D., Thompson, J. ed.: Habermas: Critical Deba/es. Cambridge, Mass.: MIT Press, 1982.
McCarthy, T.: The Critical Theory (Jr Jiirgen Habermas. Cambridge, Mass.: MIT Press, 1978; Cambridge: Polity, 1984.
Outhwaite, W.: Habermas. Cambridge: Polity, 1986.